Ústavní soud se v nedávném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2580/23 vyjádřil k otázce délky trvání opatření nahrazujících vazbu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že nejvyšší přípustná doba trvání opatření nahrazujících vazbu (v tomto případě zákazu vycestování) by měla odpovídat maximální možné délce vazby. Ústavní soud dospěl k závěru, že maximální délka vazby se vztahuje pouze na faktický výkon vazby, nikoliv na dobu trvání institutů, které ji nahrazují. Tato opatření mohou být účinná po celou dobu trestního řízení, pokud faktický výkon vazby nepřesáhl maximální zákonnou dobu trvání.
Důsledky nálezu jsou významné zejména v kontextu dřívějšího rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1807/22 #2, které se zabývalo situací po výkonu maximální délky vazby (bez jednoho dne). V tomto nálezu Ústavní soud potvrdil, že v dané situaci je aplikace dalších omezujících opatření nepřípustná.
V případech nahrazení vazby v krátké době před vykonáním její maximální délky proto bude nezbytné posoudit, zda případné dřívější propuštění z vazby nedůvodně neotevírá prostor pro aplikaci dalších omezujících opatření. Ta totiž mohou představovat citelný zásah do svobody dané osoby, umocněný pak právě jejich v zásadě neomezenou dobou trvání.
